Havárie v Černobylu byla jedna z nejhorších jaderných katastrof v historii. K události došlo 26. dubna 1986 na čtvrtém reaktoru jaderné elektrárny Černobyl, která se nacházela v tehdejším Sovětském svazu, dnes na území Ukrajiny, poblíž města Pripjať.
Havárie byla způsobena řadou technických a lidských chyb. Během testu, který měl zjistit, zda by elektrárna dokázala dodávat dostatek energie při výpadku externího napájení, došlo k prudkému zvýšení výkonu reaktoru. To vedlo k explozi, po níž následoval požár, který uvolnil do atmosféry obrovské množství radioaktivních částic.
Radioaktivní mrak se šířil do širokého okolí, ovlivňoval vzduch, půdu, vodu a způsoboval zdravotní problémy u mnoha lidí. Havárie si vyžádala životy přinejmenším dvou pracovníků elektrárny přímo během exploze a dalších 28 hasičů a zaměstnanců elektrárny zemřelo v následujících týdnech na akutní otravu z radiace. Později zemřelo na následky radiace či souvisejících onemocnění mnoho dalších lidí, přesný počet však není znám.
Přibližně 50 000 obyvatel města Pripjať a okolních vesnic bylo narychlo evakuováno. Vytvořila se tak zóna s poloměrem 30 kilometrů kolem elektrárny, která je dodnes považována za neobyvatelnou.
Havárie v Černobylu měla vážné důsledky pro životní prostředí, zdraví lidí a politiku. Vedla ke zvýšenému zájmu o jadernou bezpečnost a přispěla k rozpadu Sovětského svazu.
Některé z nejznámějších osob spojených s havárií v Černobylu zahrnují pracovníky elektrárny, hasiče, likvidátory a politické činitele, kteří hráli důležitou roli v reakci na katastrofu nebo její zvládnutí. Několik významných jmen:
- Valerij Legasov (Valery Legasov) – Legasov, prominentní sovětský chemik a člen Akademie věd SSSR, byl jmenován vedoucím vyšetřovací komise havárie v Černobylu. Legasov přednesl zprávu o katastrofě na mezinárodní konferenci Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni v srpnu 1986. Jeho upřímnost o skutečném rozsahu tragédie a kritika nedostatků v sovětské jaderné energetice mu vynesla nepřátelství doma. Legasov spáchal sebevraždu 27. dubna 1988, den po druhém výročí katastrofy.
- Anatolij Djatlov (Anatoly Dyatlov) – Djatlov, zástupce hlavního inženýra elektrárny, byl zodpovědný za provádění zkoušky, která vedla k havárii. Byl shledán vinným z nedbalosti a odsouzen k deseti letům vězení. Po propuštění se pokusil obhájit své jednání a obvinil z katastrofy chyby v návrhu reaktoru RBMK.
- Alexandr Akimov (Alexander Akimov) – Akimov, vedoucí směny reaktoru č. 4 během havárie, zůstal na místě, aby se pokusil stabilizovat situaci, a poté se připojil k týmu, který čerpal vodu z podpalubí. Akimov zemřel 14 dní po havárii na akutní otravu z radiace.
- Leonid Toptunov – Toptunov, mladý inženýr a operátor turbíny v reaktoru č. 4, byl jedním z klíčových pracovníků během zkoušky, která vedla k havárii. Stejně jako Akimov, i Toptunov zemřel 14 dní po havárii na následky akutní otravy z radiace.
- Vasilij Ignatenko (Vasily Ignatenko) – Ignatenko, hasič z města Pripjať, byl jedním z prvních, kdo dorazil na místo havárie. Při pokusu uhasit požár byl vystaven smrtelné dávce radiace. Ignatenko zemřel 13. května 1986 ve věku 25 let. Jeho statečnost a obětavost při záchraně druhých před radiací byla později připomínána jako příklad hrdinství v reakci na katastrofu.
- Boris Ščerbina (Boris Shcherbina) – Ščerbina, tehdejší místopředseda Rady ministrů Sovětského svazu, byl pověřen řízením krizového štábu a koordinací likvidačních prací na místě havárie. Během svého působení na místě byl vystaven vysokým dávkám radiace, což mělo vliv na jeho zdraví. Ščerbina zemřel v roce 1990, ačkoli jeho smrt nebyla přímo spojena s následky havárie.